Březen 2015

Zdánlivě konečně-nekonečný příběh, díl 5.

31. března 2015 v 21:36 | Miss Caroline |  Zdánlivě konečně-nekonečný příběh
Dnes aneb zítra, je prvního dubna, kterému někteří z vás říkají "Apríl". Stejně tam mi od zítřka začínají velikonoční prázdiny, vůbec ale nevím, jak je využiji. Neopovážím se Velikonoce slavit, podporují podle mě násilí na ženách. (Pište si co chcete, ale já názor na ně nezměním.) Nemám je prostě vůbec ráda, stejně tak i tkzv. "Apríl". Inu, je zde další pokračování "Zdánlivě konečně-nekonečného příběhu", který se již možná chýlí ke konci, ale pokud se ještě někdy pokusím nějaký příběh "vypatlat", postavu Karoline použiji.

Karoline leží na studené zemi. Působí polomrtvě, dá se říci, že i bez stopy života. Někdo jde! Klapání bot se zesiluje a blíží se k tělu cestovatelky. Osoba je zahalená velkým černým pláštěm a do obličeje je jí vidět jen málo. Hodí Karoline do velkého pytle a vyhodí ji do místnosti plné lebek a kostí, které vypadají jako ty lidské. Co bude dále?

Catrine, panenka připomínající kočku | Pro jednou barevně?!

29. března 2015 v 19:10 | Miss Caroline |  Mé fotografické experimenty
Srdečný pozdrav!
Celou neděli jsem prožila unuděná, bez nápadu a celkové efektivity. Seděla jsem jen a jen u svého notebooku a jenom bezmyšlenkovitě *čuměla*. (Ano, doslova.) Jsem úplně bez nápadu, postrádám sebemenší inspiraci. Původně jsem se chtěla pustit do dalšího designu, ale přiznávám, že jsem nenapravitelná. Měla bych se na vzhled blogu vykašlat a u někoho si objednat. Druhá strana ale říká, že je to můj blog a na něm má být jenom má tvorba, ne něčí jiná. (Když opomenu ceny za soutěže, co jsem vyhrála.) Každopádně pokud se mi něco v mé makovici neobjeví na návštěvu pan nápad s madam inspriací, budu si muset dát delší pozastavení a nebo s tím vším skončit. Přesto ale nesmírně děkuji za dobrou návštěvnost blogu, o které se mi před 2 roky ani nezdálo. Silně se zvedla, když si já začala hrát na blogerku, předtím jsem psala jen o jednom bezmyšlenkovitém tématu a za článek považovala obrázek, co si za 10 sekund najdu na Googlu, ale přesto jsem i pár lidí, ztratila. Já nevím, ale mě se prostě už nic nelíbí. Ten aktuální design je strašný - mám problémy s opakováním záhlaví...
Tématem článku ale není, co má zdejší "slečna Caroline" nerada a ráda, ale opět o dalších fotkách. Upřímně nesnesu barevné fotky a když už, tak musí být pořádně barevné, ne jemné. Toho ale já nedosáhnu - pestré a barevné fotky, pořád, pořád, pořád je musím míst jemné, nechci ale na jednu fotku použít 45 megabitů aneb není zde potřeba vás obohacovat mými kritikami, vzhůru na fotky! (Povšimili jste si, že jsem za poslední 2 měsíce přestala používat tolik smajlíky?)

DSC_0001

Nadpis? Pouhá fraška, přátelé! | Aneb fotím, co se dá...

26. března 2015 v 21:03 | Miss Caroline |  Mé fotografické experimenty
I když by většina mých fotografií neměly nikdo spatřit světo světla internetu, je tomu většinou naopak. A přesto, že jsem si přivlastnila poloprofesionální fototechniku mého otce, fotky vypadají, když je fotím já, jako kdyby je někdo fotil levný mobilním telefonem s "foťákem". To měneskutečně vytáčí. A hlavním důvodem je to, že doslova kašlu na automat a tvrdohlavě půlhodiny pracuji s manuálem než vyfotím jednu rozostřenou fotku - to aby se potom někdo vykašlal.

DSCF8388

Mám ráda siulety, na fotce mám ale neskutečně nedostatkům, kterým ale nikdo, kdo se nezajímá o fotografování neporozumí...

Zdánlivě konečně-nekonečný příběh, díl 4.

24. března 2015 v 20:51 | Miss Caroline |  Zdánlivě konečně-nekonečný příběh
Dnes jsem dopsala již 4. kapitolu mé povídky. Každou kapitolou ale mám chuť s tím skončit, přesto ji ale chci dokončit jako úplně první povídku, kterou jsem kdy napsala. Všechny ostatní většinou 4.-3. kapitolou končily, někdy dokonce již 1. kapitolou. Nebudu tady již rozebírat detailu, přejdu k textu..

Všude je jen tma. Jen na několika místech prosvěcuje denní světlo a někde kdesi v suterénu svítí pochodeň. Je zde také mrtvé ticho, jen ho prolévá tragický pláč mladé, uvězněné cestovatelky Karoline Youngstreet. Je v doslova koncích, není úniku?
Rozhodne se vydat dále do tajemné temnoty, tak i tak by zemřela hlady a žízní. Temná úzká chodba se zdá jako by byla nekonečná a mladé cestovatelce dochází síly.
V tom se před ní objeví nástraha, není obyčejná, jedná se o hořící podlahu, kterou je nemožné přejít. Ve zdi jsou dvě díry a nad nimi visí deska na které je napsán text, ale čínsky. Ale Karoline stěží pochopí, ale tuší o co jde - smrtelná past. V jedné díře je páka, která zneškodní past, ve druhé čeká nepříjemné překvapení. Tak jak bude pokračovat dále? Pokusí štěstí?

Z deníčku jedné kočičky... | Historka ztvárněna mými slovy s Májou

23. března 2015 v 21:24 | Miss Caroline |  Slohy
Dnes jsem se rozhodla napsat "sloh", inu, myslím si, že toto téma mi ani není blízké, protože nikdy moc nedokáži napsat souvisle větu nebo souvětí, abych tam neměla ani jednu pravopisnou chybu nebo se nevyjádřila jako vůl. Nicméně jsem se rozhodla napsat takový kočičí příběh, jeho význam a děj si posuďte samy. =^•^= Ráda bych byla za každý názor na tento design, díky!

Milý kočičí deníčku,
Dnešek byl stejný jako ty ostatní, jen výjimkou bylo to, že svítilo sluníčko a já se vydala na průzkum venkovního světa. Aby nám ale bylo jasno, nejsem žádná tulačka, ano? Přesto jsem se ale odvážila přelézt vysokou zídku a přeskočila jsem k sousedům. Tam na mě čekalo veliké překvapení. Na stromě seděl malý ptáček, přímo k nakousnutí, a tak jsem se rozhodla napadnout to nešťastníka. Vyskočila jsem na strom, kde seděl, ale byl docela vysoký, přesto jsem ale pokračovala dále na horu. Pták si mě ale všimnul a uletěl mi - jaká to ale škoda. Větší problém ale byl, že cesta dolů již nebyla tak jednoduchá, jako ta nahoru a přepadl mě strach. Začala jsem volat o pomoc, ale nikdo se mi neozval. Jen sousedům velký, vzteklý a špinavý pes, který je znám nepříliš příjemnému chování koček, a tak ani není divu, že každá spořádaná kočka se ho vyhne okolo. Já ale nemám moc na výběr. Přede mnou je střecha, ale tam nemusím doskočit a nebo slézt dolů a riskovat, že přežiji útok psa.
Skočila jsem na střechu a jen tak tak jsem přistála. Měla jsem namále, mohlo to dopadnou drasticky. Naštěstí jsem měla štěstí a jsem tady. Pak jsem si šla honit gumičky do vlasů, cupovala pytlíček se šantou kočičí a nakonec jsem dokráčela po svých malých sametových tlapkách domů, kde jsem na dnes čerstvě vypraném prádle usnula. Zanechala jsem na něm plno chlupů, protože měním ze zimního kabátku na jarní. Mějte se mňoukózně, Vaše Mája.

DSC_0054

Příprava dalšího designu

23. března 2015 v 19:17 | Miss Caroline |  Blog
Rozhodla jsem se, že vytvořím další design na blog, tentokrát s odděleným menu. Ráda bych byla ráda za každý názor na něj. Je opět s kočkou, co jiného bych použila. Opravdu nemám za potřebí mít na designu panenky jako tomu bylo kdysi, připadám si pak někdy trochu trapně, což ostatně vždy bez nároku na to, co dělám. Každopádně design naleznete zde. Barva stránka a písmen bude jiná, toto je jenom náhled pro přibližnou představu. :) Já vím, že je opět růžový, ale já si prostě nemohu pomoct i když růžovou nemusím. Na designech se mi ale líbí. Je něco potřeba na designu změnit? Ráda změním!


Jinafire a jaro

21. března 2015 v 14:19 | Miss Caroline |  Mé fotografické experimenty
Aʜᴏᴊ!
Snad každý, kdo můj blog pravidelně sleduje, ví, že jsem sběratelka panenek Monster High. A pokud to neví, tak zcela jistě ví, že včera 20.3. byl první jarní den (Já se sice ve škole učím, že je 21., ale na to nesejde.) Zaměřila jsem se tedy na focení panenky a popřípadně míst, kde jsem ji fotila. Dvě z nezdařilejších vedlejších fotek sem dávám též.

DSC_0014



Miss Caroline & její grafický wonderland

19. března 2015 v 21:25 | Miss Caroline |  Adminka
Život není procházka růžovým sadem, kde posedávají malé kočkomité šelmy. A dnes jsem se stalo tomu příkladem. Propadla jsem další depresi, což ani není nic zvláštího. Neustále přemýšlím nad svým nepochopitelným chováním - jsem jiná než ostatní a svými názory, které nedávají smysl jsou nepřijatelné. Ne, já žiji ve svém wonderlandu aneb říši divů (Ne, jako Alenka v Říši divů opravdu nejsem, mám vlastní.) A tak jsem si sestavila několik částí, které ti, co žijí v mé říši divou dělají. Nejsou tam kočky, ty jsou v jiné, lepší části wonderlandu. Tohle je motýlí garden party, dopis, který nikdy nedojde, nekonečná hvězdná obloha či never endign story.


Toto je motýlí garden party. Brushe motýlů a siulet květin jsem vytvářela já, ale nedám je volně ke stažení. Motýli žijí na garden party, která probíhá každý týden o pondělí do něděle svůj život. Každý týden všichni uhynou a uvolní místo dalším. Tak se to stále bez konce opakuje.


Dopis, který nikdy nedojde. Může být pro kohokoliv. I pro tebe. Je to dopis naděje a zklamání. Najdeš na něm to, co očekáváš. Poslal ti ho ten, na kterém ti v životě nejvíce záleží a nemusí to být jen člověk, může to být kdokoliv. Klidně i tvá imaginární kamarádka nebo kamarád, prostě kdokoliv.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
Někdy je ale lepší znát většinu otázek než znát všechny odpovědi.


Pokud neexistuje posmrtný život, převtělení nebo nový začátek, vše smrtí skončí. Jenom ne "nekonečný svět", kde je jen nekonečný čas. Čas nikdy neskončí i kdyby se vše zničilo. Bude plynout nadále dál a nikdy se nezastaví.

"Je nudné bavit se s člověkem, který toho víc napsal než přečetl." - Samuel Johnson

Kdo nepochopí můj styl a život, nepochopí. Můj život se ale nemůže chápat, pro porozumění se musí žít!

Celkové vyhodnocení kontroly affs

19. března 2015 v 15:32 | Miss Caroline |  Blog
Ahoj!
Kontroly affs ze zapsali úplně všichni. I ti, od kterých bych to nečekala - Gala. Je za to vděčná, přesto ale někoho stejně vyhodím. Nedělám to ráda, ale přesto to udělám.
Vyhazuji tuto osobu. Tvá aktivita není nejlepší, ale ani dobrá. Je špatná. Přesto tě ale chápu, že časem člověka některé zájmy omrzí. Tvůj blog mám ale v oblibě, a tak si tě pouze přendám do "obílbených stránek". Byla jsi mým prvním affs, které jsem kdy v mé historii blogování měla. Pokud chceš, můžeš si mě v affs nechat, nic zvláštního se tím neovlivní, jen nebudu na tvůj blog tak často chodit...
Ostatní zůstavájí a když nakonec celou situaci zhodnotím nikdo nevypadl. Affs mám 8, spřátelím se pouze v jendom případě. Oblíbené stránky si budu přidávat pouze v případě, kdy mě někdo zaujme, ale nikomu rozhodně nebráním si mě do svých oblíbených stránek přidat, ocením to. :)
To bude tak vše, jak bych se vyjádřila. Nijak zdlouhavě, není to potřeba.

S pozdravem

• Miluji fialovou... Zdroj Google...

Zdánlivě konečně-nekonečný příběh, díl 3.

16. března 2015 v 21:36 | Miss Caroline |  Zdánlivě konečně-nekonečný příběh
Je to již díl v pořadí 3. Fakt je ale ten, že pokud chci v příběhu trochu postoupit, musím si hru trochu zahrát, přesto, že jsem si vymyslela vlastní příběh. I jednou se mi stalo, že mi hlavní postava málem uhořela...

Když se konečně dopotácela mladá cestovatelka po horské cestičce do velké zahrady, kterou osidlují čínští učenci, plné míru a klidu, ale i neutuchajícího nebezpečí. Prodavač relikvií tam již na ni čekal.
"Jsi připravena, ty neschopná cizinko?", otáže se opovržlivě Číňan.
"Myslím, že jsem.", odpoví Karoline.
"Tak, do toho, poraz mě!"
Hned od pohledu bylo jasné, že tato křehká mladá žena nemá proti profesionálovi šanci. Vše, co o ní kdy bylo řečeno, to, že je zkušená je jen pouhá lež. Přesto těmto slovům ale dlouhovlasá žena věří.
"Prohrála jsi!", vykřikne vítězně prodavač.
"Ne, to není možné! Jsem přece mistr, všichni to o mně říkají!", obhajuje se poražená Karoline.
"Také že jsi. Oceňuji tvou snahu. Jdi se mnou, ukáži ti cestu.", vybídne Jiang Lei, čínský prodavač.
Cesta plna kamenů, děr a všelijakých nástrah vedla do vysokých hor. Po ní šel prodavač relikvií a daleko za ním opatrně našlapovala mladá cestovatelka, bojící se, že si roztrhá své drahé značkové šaty o křoviska.
"Kdy již tam budeme, bolí mě nohy!", zasténá a tvrdohlavě se zastaví.
"Mlč! A jdi!", vykřikne na ní muž a pokračuje bez ohlédnutí v cestě.
"Ale,...mě bolí nohy. Nemohu již dále. Chci pryč!", vzdoruje Karoline.
Číňan ale jen mlčky pokračuje a nereaguje na dramatické sténání, které se všude kolem rozléhá.
"Již jen kousek a jsme na místě.", ohlásí.
"Skvělé, co mám pak udělat?", zeptá se ho cestovatelka.
Ticho. Je slyšet jen veselé pískání ptáků a pohyb malé říčky. Odpověď ale žádná.
"Jsme na místě, přistup prosím vážená cizinko sem, ke vchodu. Já půjdu za tebou, pak tě v polovině cesty opustím."
"Dobře.", odpoví poslušně a přistoupí...